Moje první zkušenost s charitou přišla ve chvíli, kdy moje děti začaly chodit do školy. Chtěla jsem v nich pěstovat touhu pomáhat těm, kteří mají méně štěstí než ony. Tak jsme „adoptovali“ malou holčičku Emmu z Afriky, kterou jsme každý rok podporovali, aby mohla chodit do školy. Nechtěla jsem jen posílat roční poplatek, a tak jsem děti vedla k tomu, aby Emmě psaly dopisy a posílaly jí fotky a drobné dárky koupené z kapesného.
To se vyplatilo. Myslím, že obě moje děti vyrostly s hlubokým soucitem k druhým a s ochotou něco obětovat pro věc, kterou považují za důležitou.
Co mi z té doby připadá vtipné, je to, kolik uspokojení z toho měla já sama, ten pocit hrdosti na sebe, že jsem „dobrý“ člověk. Už tehdy jsem o tom filozoficky přemýšlela: čím to je, že se kvůli tomu cítím tak dobře? Tehdy jsem ještě neměla žádný rámec pro pochopení ega a toho, jak se projevuje.
Dál jsem podporovala různé charity, které se mi líbily a kterým jsem věřila, jak jsem jen mohla. Měla jsem to štěstí, že jsem měla kolem sebe přátele, kteří vedli vlastní projekty, každý na podporu jiné věci.
Ať už to bylo pomáhání kamarádce Carolien s organizací vánočních dárků pro děti v dětském domově, účast na akci „TERIBEAR hýbe Prahou“, kterou pořádá Nadace Terezy Maxové dětem, charitativní bazary BeCharity, které pořádá Nadační fond Báry Nesvadbové a Pavlíny Saudkové na podporu chronicky nemocných a znevýhodněných, nebo jedna z mých nejoblíbenějších věcí, newyorský maraton, který jsem běžela, abych vybrala peníze pro svou kamarádku a učitelku italštiny Emanuelu (italskou jeptišku žijící v Praze s dalšími dvěma jeptiškami, milovanou a podporovanou pražskou italskou komunitou, která vybudovala systém, jak každé ráno nosit jídlo na Hlavní nádraží, aby se najedli lidé bez domova), vždycky mě to táhlo být u toho, znovu a znovu, jakkoli jsem mohla.
Nikdy by mě nenapadlo, že o několik let později bude dobrovolničení na Hematologickém oddělení Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kam jsem chodila několikrát týdně, doslova jedna z věcí, které mě zachránily před ztrátou zdravého rozumu.
Byla jsem uprostřed nejtěžšího období svého života, úplně ztracená, vězenkyně vlastní mysli, nejen bez smyslu, ale i bez chuti pokračovat. Měla jsem pocit, že jsem zkusila všechno, co šlo, a že už není co dělat. Ale četla jsem v různých psychologických knihách a ve východních filozofiích, že přesunutí pozornosti z vlastní hlavy na pomoc druhým má obrovský přínos pro psychické zdraví, a tak jsem se rozhodla najít charitu, kde bych mohla někomu aspoň malinko zpříjemnit den.
Náhodou jsem našla charitativní organizaci, kterou vede Pavel Novotný. Jedním z jejích projektů jsou Kavárny Života, malé kavárny uvnitř onkologických a hematologických oddělení nemocnic, kde dobrovolníci nejen vaří pacientům kávu, ale také si s nimi povídají a snaží se jim zkrátit čas, který tráví při chemoterapii nebo při čekání na lékaře.
Stejně jako u každé „terapie“ to chvíli trvalo, než to začalo fungovat. Při návštěvách Kavárny Života jsem se vědomě snažila soustředit úplně na to, co dělám, a na lidi přede mnou. Dalo by se říct, že to byla praxe mindfulness, být úplně v přítomném okamžiku. Když je člověk v depresi, jeho mysl je většinou v minulosti: co mohl udělat jinak, jak byl v určitých obdobích života šťastný, pořád porovnává, pořád prohledává. Když má člověk úzkost, jeho mysl je v budoucnosti, bojí se, co se stane, představuje si různé, většinou negativní scénáře.
Dobrovolničení mi nedalo jen uspokojení z toho, že dělám něco malého pro někoho jiného. Úplně ukotvilo mou mysl v přítomném okamžiku.
Dnes, když se cítím mnohem líp, si pořád snažím vyhradit pár hodin týdně na návštěvu Kavárny Života. Teď to používám nejen jako praxi mindfulness, ale i místo deníku vděčnosti (psaní mi moc nejde), jako praxi, která mi připomíná, abych byla vděčná za každý den, kdy jsme já a moje rodina zdraví, a taky že je potřeba něco vracet.
Takže moje otázka: je charita a dobrovolničení sobecké, nebo nesobecké? Proč to děláme, abychom se cítili líp, nebo abychom opravdu udělali něco dobrého pro druhé?
Moje odpověď: obojí. A je to skvělá praxe, když můžeme zároveň prospět svému psychickému zdraví a pomoct druhým.
Všem vřele doporučuji vyhradit si na tuhle praxi trochu času. Najděte si něco, co vás osloví, ať už je to práce s dětmi, pomoc starším lidem, nebo zapojení do útulku pro zvířata. Existuje spousta projektů různých charit, které hledají dobrovolníky. Je skvělé přispět malou finanční částkou na věc, kterou podporujete, ale skutečný rozdíl pro vás udělá, když se zapojíte osobně.
Níže uvádím seznam charit, se kterými jsem spolupracovala nebo na kterých se podílejí moji přátelé a kterým opravdu věřím. Doufám, že mezi nimi najdete něco, co osloví vaše srdce.
Emanuela
Už více než 25 let nosí Emanuela, Anna Rosa a Chiara, tři italské jeptišky žijící v Praze, jídlo lidem bez domova na Hlavní nádraží. Pokud chcete tuto pomoc podpořit, pošlete prosím svůj dar na: UniCredit Bank 1026935001/2700 – Dům sester Františkánek Misionářek Nejsvětějšího Srdce – U Sanatoria 1, 153 00 Praha 5 – Radotín
Nadace Terezy Maxové dětem –
Komentáře